Jak to všechno zvládat?

Někdy se lidé podivují nad tím „jak to všechno zvládám“ nebo jak můžu mít tolik oblastí, kterým se dokážu věnovat nebo v jakých se vyznám. Vždyť by přeci každý měl dělat jednu věc pořádně.

Od mala mě bavilo poznávat život kolem sebe, hlavně lidské záležitosti. Podobně jako kutilové rozšroubují kdejakou hračku, já jsem se opakovaně ptala na souvislosti v životě mezi lidmi. Jak kdo co chápe, jak co funguje. Poslouchala jsem dospěláky, o čem si povídají.

Jeden z prvních intenzívních zážitků mám z „týdenní školky“, jak jsme říkali zařízení pro děti, o které se rodiče dočasně, několik týdnů nebo měsíců, nemohli postarat. Nebyl to přímo dětský domov, my jsme věřili, že si pro nás rodiče o víkendu přijedou. A někdy to tak i bylo, že táta přijel. Sice často pozdě, ale přece. Bylo mi pět nebo šest. Po několika dnech se mi podařilo zorientovat se v tom, co se smí a co se nesmí. Pár kluků, pár holek, byla jsem mezi nejstaršími. Můj malý bráška tam byl se mnou, a tak jsem nějak cítila zodpovědnost se o něj postarat.

Docela mě děsilo, kdo nás to tam hlídal – tety, vychovatelky, dnes bych je spíš pojmenovala strážkyně denního a nočního režimu. Po nějaké době se mi podařilo získat svolení jít sama na zahrádku, jak jsme říkali dvorku s trochou trávy a betonovými útvary ve tvaru vany – podařilo se nám přemluvit ty tety, že jsme si v horku z nich mohli udělat malé bazénky.

Bylo mi těžko z těch dětských příběhů, proč tam kdo byl. Tak, jak je děti dokázaly vyjádřit. Máma na psychiatrii, jiná máma odjela pracovat do zahraničí, babička už se nemohla starat. Pro každé dítě to bylo vytržení z bezpečí domova mezi cizí děti, cizí tety. Já měla aspoň bráchu a ségry mě ještě před tím stihly naučit číst.

Po několika týdnech se mi podařilo získat svolení jít si ven na zahrádku sama. Na čerstvý vzduch trochu uvolnit ten psychický stres, kterým byl vnitřek neustále plný. Všude kolem osmi a vícepatrové paneláky. Dívala jsem se na ty obrovské krychle, v každém okně jedna rodina, kde mají děti svoje bezpečí. A žádná z těch rodin netuší, co se dole odehrává v menší krychli za zeleným plotem.

Uvědomila jsem si, že ten svět dospělých zřejmě neví, jak to rodičovství dělat tak, aby děti nemusely zůstávat takto opuštěné. A rozhodla jsem, že najdu nebo vytvořím takovou školu, kde by se to mohli naučit. Hned mi bylo jasné, že se budu muset hodně učit, a to i anglicky, abych porozuměla co nejvíc ze života v tomto světě.

A tam vzniklo to odhodlání, zažehla jsem si hnací sílu, která mě doprovází ve všech lekcích tohoto života. Porozumět různým životním situacím a vytvořit školu, která by lidem, hlavně rodičům, dokázala poskytnout takové vzdělání, aby děti měly daleko lepší základ do života.

Zajímavé je, že to bylo léto 1989. Angličtinu nás tehdy učila mamka a babička tak nějak potají. A bylo to pozorování, získávání porozumění a komunikace, co mi bylo vždy klíčem k posunu. Klíčem k tomu, jak to všechno zvládat.

Ale taky jsem si všimla jedné zvláštnosti – když jsem si něco dokázala přát opravdu silně, prostě, že to tak prostě musí být a bylo to spolu s tím pozorováním, získáním porozumění a komunikací, prostě se to nějak stalo.

Tenkrát jsem cítila, že prostě mám poslat mamce do léčebny zprávu. Znala jsem posílání pohledů nebo tehdy ještě i korespondenčních lístků, ale kde k takovému přijít a jak ho zaplatit, to jsem zatím nevěděla. Měla jsem ve svojí peněžence asi 50 halířů, to jsem věděla, že stačí tak na známku. Ale pohled už stál víc a to jsem neměla. A zrovna náhodou jsme vyrazili s jednou z těch hlídacích tet na výlet po Praze, metrem. Po dlouhé době to byl pro mě kus světa, který jsem znala jen s někým z rodiny. A nezapomenu na ten pocit vítězství, když u jednoho z východů metra rozdávali pohlednice Občanského fóra. Mladík nechápal, proč si ho bere malá holka, ale měla takové odhodlání, že jí ho dal. Protože měla velké přání poslat mamince zprávu. O známku jsem pak za těch 50 halířů poprosila tu tetu. Asi mi ji i dala jen tak. A tak jsem mohla odepsat mamce na dopis z léčebny.

A to mě přivedlo o několik let později v jedné z mnoha knihoven, kam jsem ráda chodila, k Fulgumově knížce Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole. Jeho povídka má trochu jiné ponaučení, ale název je výstižný. Nemá to být pojednání o školství, ale o základních principech života. Často jsou tak jednoduché, až nás naše vlastní tendence je komplikovat docela mate v jejich chápání. Pochopení i uchopení.

Proto uchop svou sílu se dá nazvat kampaní za základními principy rodičovství, života nebo prostě té nejlepší verze sebe sama.