Ty víš, že by tam někde měla být. Tvoje síla na cokoli, s čím teď zápasíš. Ale jak se k ní dostat? Je jakoby zahrabaná pod nánosy čehosi, co se dá těžko vyjádřit. Mentální bolest je asi nejblíž, ale i to může být takové to „divno“.

 

Já svou sílu objevila obvykle v těch nejtěžších životních situacích. Jako by brána k ní byla na těch nejhůř dostupných místech našeho nitra. V těch nejmíň příjemných chvílích, kdy nám nezbývá nic jiného, než se zastavit. A na chvíli umlčet i ty hlasy, co nám radí. Ty přesvědčení, ty utkvělé představy, že by něco mělo nějak být. Nebo že bychom něco měli řešit nějak, jak předpokládá někdo jiný, že to budeme řešit.

 

Jsi to Ty, kdo má nejvhodnější řešení. Jsi to Ty, kdo zná celou situaci zevnitř i zvenku. Jsi to Ty, kdo případně jen položí tu správnou otázku, té správné osobě. A ne, není to „on nebo ona by měli…“ nebo „proč zrovna já?“ nebo „proč jsi mi to udělal/a“. Řešení každé situace, která nás trápí, je vždy v nás. V našem postoji k ní. Zastavit se a podívat se na to jinak. Z pohledu druhého, z pohledu skutečného sebe sama bez předsudků.

 

Třeba léčba mého syna na dětské onkologii. Mohla bych nenávidět všechny, kdo mu kdy ublížili. Mohla bych nenávidět sebe, že jsem mu nedokázala zajistit lepší život. Ale co když to, co právě žijeme, je tou nejlepší verzí toho, co se právě teď žít dá?

 

Často máme zafixovanou pozornost jen na té naší verzi dané situace. „Proč se to stalo právě mně?“ Vždyť jsem v životě i podnikání pomohla tolika lidem. A je tohle ta slavná karma? Asi ano. Mohla situace dopadnout daleko hůř? To tedy mohla. Syn je po několika měsících oficiálně zdravý, jen nádor šel ven i s ledvinou. Ta nejlepší možná verze dané situace.

 

A nebyla to jediná náročná situace v našich životech. Ano, mockrát si člověk řekne: „Proč zrovna my?“ Dnes s odstupem bych ji nazvala poslední kapkou ke změně. Prostě slepá ulička v životním stylu, do jakého jsme se dostali. Chtěli jsme to tak? Rozhodně ne. Dokázali jsme se z toho poučit? Rozhodně ano.

 

Musí život ve Tvém světě dojít až tak daleko nebo hluboko, než začneš objevovat svou vlastní sílu a učit se s ní zacházet? Moje cesta objevování vlastní síly a učení se zacházet s ní je daleko delší a stojí za to. A moc přeju i Tobě, kdo čteš tyto řádky, ať své síly poznáš blíž taky.

 

V současné době je oblíbené dělat jógu, meditovat, kouřit, popíjet kávu nebo alkohol, pojídat čokoládu… Bez nich už se ani nezklidníme, „nevyklidníme“. Nic proti komukoli, kdo praktikuje cokoli z uvedeného (i já občas), jestli to pomáhá. Krátkodobě určitě. Ale pomáhá to skutečně ke kvalitnějšímu životu?

 

Obvykle necháváme vnější svět, aby nám předkládal, co jak máme chápat. Co když jsou ale ty nejsprávnější odpovědi právě v nás? Co když uchopíme svoji vlastní sílu, naučíme se s ní zacházet a dokážeme tak zvládnout daleko lepší řešení, než jsou nám předkládána (ať už od ostatních vědomě nebo od těch často nevědomých představ „tak se to musí“ uvnitř)?

 

Je to jednoduché. Tvoje síla je do značné míry udržována ve stavu podobnému spánku. I moje byla. A mnoha lidí, co znám. A taky znám stovky lidí, kteří se svou sílou dokážou do větší či menší míry zacházet a učí se to čím dál líp. S různým dosahem – někomu jde o vyřešení své minulosti, proč se mu něco stává, jiní si řeší svoje rodiče, práci nebo něco ve světě.

 

Jak ale tu svou sílu probudit? A budit ji vůbec, když zatím nevíme, jak ji uchopit? Známe to jako rodiče, když ty děti spinkají, jak jsou roztomilé.  A chvíli potom, co se probudí, už často těžko hledáme v sobě tu něžnost, abychom je nasměrovali k tomu, co třeba.

 

Tak s dětským onkologickým pacientem si člověk prostě tu trpělivost natrénovat musí. A tak se třeba taky naučí, že ty emoce prostě musí ven. A někdy přicházejí v nejmíň vhodných chvílích. A člověk se naučí, že je to jedno. Že je úplně jedno, co si myslí ostatní v tu chvíli. Protože nikdo není ve stejné situaci. Ani ty ostatní rodiče ostatních onkologických dětí. Jen to často dokážou pochopit snáz, protože procházejí něčím podobným.

 

A za takovou mentální bolestí bývá brána k vlastní síle. Nemusíte se tam vydávat sami. Ráda vás provedu. Říká se, co nás nezabije, to nás posílí. Je to tak? Mám ráda přirovnání k diamantu. Je nádherný, ale bez vnější síly, která by dala vyniknout jeho vnitřní síle, by nikdy takovým nebyl. A podobné je to s vnitřní sílou každého z nás.

 

Uchop svou sílu je tu od toho, aby nás víc mohlo zářit jako diamanty. Ty lidské.