Navzdory tomu, jak to vypadá

Navzdory tomu, jak to vypadá, si málokdy dokážeme představit, jaký příběh se skrývá za tvářemi, které potkáváme. Navzdory tomu, jaké zprávy dostáváme. Navzdory tomu, jak to vypadá, žijeme radosti, které si málokdy připouštíme. Navzdory tomu, jak to vypadá, dokážeme zvládnout daleko víc, než by nás kdy napadlo.

 

Poslední týdny jsem po delší době najezdila víc km vlakem a svezla jsem se skvělými auty (včetně luxusních modelů) lidí, kteří mi jsou něčím blízcí.

 

Navzdory tomu, že svým autem jezdím nejradši. Stará oježděná Fabia. Nacestovaly jsme spolu přes 150.000 km, 7 zemí, nedávno se tachometr přehoupl přes 400.000 km. Nejčastěji jezdím sama nebo s dětmi.

 

A takový kontrast vede k zamyšlení. Docela živě si pamatuju dobu, kdy jsem se za volantem opravdu bála. Nejdřív v úplných začátcích autoškoly v Praze na Žižkově, kdy nejdobrodružnější jízda vedla do Vysočan, kde se dalo kousek jet rychlostí větší než 50 km/h. Pak každý pokus se rozjezdit – tátovo auto. Prý je s množství najetých km šance na postupnou profesionalitu a s ní spojenou pohodu.

 

Jenže, jednoho dne telefonát, že tátu nějaký auto srazilo na přechodu a utrpěl téměř smrtelný úraz, to člověku na důvěře v pohybu na silnicích zrovna nepřidá. A tak se člověk musí v životě vypořádávat s různými lekcemi.

 

Ještě jako děti jsme v autě strávili asi nejvíc společných chvil jako rodina pohromadě. Když se někam jede, tak nám nezbývá, než sedět při sobě a bavit se spolu (vyrůstala jsem v době bez mobilů, tabletů apod., i když na mě nedávno zas někdo s překvapením hleděl, že jsem na VŠ chodila před víc než 20 lety). A tak jsem ráda, že i svým dětem můžu takový společný čas dopřávat.

 

Ale k tomu strachu. Vnitřně jsem byla nastavená, že jednou budu jezdit pohodově. Ještě nevím jak, ale věděla jsem, že to tak chci. Ani jsem si nedokázala představit, že si dokážu auto pořídit. Nicméně, věděla jsem, že jestli mám jednou jezdit autem, budu potřebovat navigaci. Ne, ještě jednou, nevyrůstala jsem v době, kdy má navigaci každý smartphone. A taky kvalitní sluneční brýle. Tak jsem si je koupila. Sluneční brýle, které skutečně fungovaly tak, že když jsem řídila proti zapadajícímu slunci, tak jsem viděla na silnici i přes špinavé přední sklo.

 

Škoda, že jsem o ně přišla při předloňském zásahu u jednoho sociálního projektu, kde jsem vypomáhala. Ponaučení do jiného článku. Každopádně, pořídit si kvalitní sluneční brýle s přesvědčením, že jednoho dne je budu využívat při řízení svého auta, bylo riskantní, ale fungovalo to.

Ať už současné uspořádání vypadá jakkoli,
udělat něco vytouženým směrem je způsob, jak svá přání aktivovat.

 

To je princip, kterému jsem dlouho nechtěla věřit, přeci to není nic racionálního. Jenže už jsem se tolikrát udiveně dívala na to, co se mi všechno podařilo a že se na tom shodují mnozí úspěšní lidé. Prostě se nedá ignorovat.

 

Dokonce jsme s kamarádkou mívaly srandu z mých tehdejších nedostatků jako třeba obava z telefonování, prodeje nebo vaření. A dávaly je vtipně dohromady, že jednou budu všechny pohodově zvládat, a to i za volantem.

 

V současné době, když mám s někým řešit přímý prodej, tak kromě posezení u kávy (kterou jsem taky kdysi nepila), je moje nejoblíbenější vyjednávací pozice při jízdě po dálnici. Taky jsem zjistila, že za volantem v rychlosti kolem 120 km/h se mi nejlíp přemýšlí o důležitých věcech. A to jsem kdysi dávno s hrůzou vjížděla na dálnice, protože to jediné se v pražské autoškole za klasickou učební hodinu moc natrénovat nedá.

 

Poslední dobou mi dochází spousty příkladů toho, kdy jsem navzdory tomu, jak to vypadalo, životní lekce prostě prošla, ať už u sebe nebo i u dalších. Od mala jsem si přála být tím, kdo dokáže životní lekce zvládat s pohodově. Navzdory své tehdejší plačtivosti, navzdory (komunistickým) podmínkám, do kterých jsem se narodila.

 

Navzdory tomu, jak to vypadalo, když jsem v 5 letech stála na zahrádce v dětském domově a přemýšlela nad krutostí osudu, odkud jsem se vrátila a odžila ještě několik let v ucelené rodině. Navzdory tomu, když táta ležel na JIP a lékaři mu dávali 30 % šanci na přežití a odžil pak ještě dalších téměř 20 let skoro normálního života. Navzdory dvěma rozvodům. Navzdory tomu, že mého syna diagnostikovali pro léčbu na onkologii.

 

Jedna odbornice mi vysvětlila, že hvězdy mému životu nebyly vůbec dobře nakloněny. No a co? Když se podívám na svůj dosavadní život, dokázala jsem navzdory tomu každou jednotlivou životní lekci vzít a naučit se z ní maximum. A nejsou mi lhostejné osudy přátel nebo známých. Proto sdílím, co jsem o životě objevila a dneska mě napadlo, že se to dá shrnout do slov „Navzdory…“.  Uchopila jsem svou sílu ve spoustě životních situacích, a prostě si přidala pohodu do života tím, že jsem „množstvím vyježděných kilometrů“ získala profesionalitu spojenou s pohodou – kompetentnost v umění života, a to včetně podnikání.

 

Každý je něčím jedinečný, každý má, co sdílet, aby ten náš svět mohl být radostnějším místem pro život. Proto vznikl projekt Uchop svou sílu. Proto jsem sestavila workbook Uchop svou sílu, který můžeš teď i Ty použít v pohodlí svého domova, kanceláře nebo třeba toho svého auta. I kdyby jen vytouženého.

 

Moc ráda čtu nebo sleduju příběhy absolventů svých konzultací, obzvlášť když znám jejich tehdejší navzdory a kde jsou dneska. Šťastné vztahy, manželství i rodiny, úspěšné přesuny ze zaměstnání do vlastního podnikání nebo transformace podnikání do sociálně prospěšných aktivit. Spojuje je to, že mají jasno kam, kudy a které kroky jsou klíčové. Těším se, kdo bude další.