Potkat mužskou verzi sebe sama
Potkat mužskou verzi sebe sama
Je to možný? Je to vůbec dobrý? Obzvlášť, když si žena připadá dlouho osamělá, může jí to přijít jako skvělé osvobození ve světě, který řídí muži. A pro něj to může být podobné.
Údiv, zjišťování, v čem všem má takový muž podobné názory na života, to bývá to krásné období při vzájemném poznávání se dvou lidí, kteří k sobě cítí větší intenzitu sympatií.
Věřím, že takové období zažila každá z nás. Jestli ne, tak to určitě stojí za tu životní energii, kterou to do života vnáší. Každopádně je při tom, před tím a někdy i potom, srovnat si své životní hodnoty, priority a naučit se uchopit svou sílu jednou pro vždy.
A jak jsem to zažila já? Chcete ten skutečný příběh nebo jeho veřejnou verzi?
Od mala jsem si v hlavě přehrávala různé scény, jak by se mohli 2 lidi – muž a žena – potkat a hlavně spolu zůstat třeba celých 50 let. Překonávat společně běžné životní výzvy, sdílet výhry i těch mnoho životních lekcí, které k nim vedou. Nechat s námi vyrůst aspoň 2 naše děti a spolu s nimi spoustu dalších. Tak, aby u nás děti i přátelé nacházeli opravdový domov.
Domov, kde je každý vítán takový, jaký je. Domov, ve kterém kdokoli vždy najde inspiraci, jak tvořit svůj život dál. Domov, který může a nemusí být konkrétní místo. Ano, bylo by krásné mít stavení se zahradou… (od nějaké 2. nebo 3. třídy jsem uvažovala nad tím, k čemu to slovo stavení – vzor pro střední rod podstatných jmen – někdy bude, použije člověk někdy tu hromadu informací, co se na nás od mala hrne? – hurá, teď se mi hodí! …lesík a soběstačný systém výživy. Ale domov můžou tvořit i 2 lidi v bytovém domě, kteří nakupují v místním supermarketu.
Každý z nás vnáší kus své verze životní síly do svého okolí. A někteří už poznali, jaké to je narazit na životní sílu, energii, která je hodně podobná.
Všimla jsem si, ať už u sebe nebo v příbězích mých přátel a klientů, jak se kvalita i vlastnosti té naší životní síly mění. Každý osobnější vztah, který zažíváme, je pro nás v něčem inspirací, posunem a obnovuje nějakou verzi nebo část nás samotných. Stává se vám to taky?
Já jsem se něco naučila z každého vztahu, kterým jsem prošla a vím, že i druhá strana se učí. I ve vztazích, co trvají a ještě se máme obě strany, co učit jeden od druhého. Přijde mi dobrá otázka – zanechávám za sebou lepší verze životních příběhů, než když jsem do nich vstoupila? O to se vždy snažím.
A tak jsem ten pocit, jak moc mi je ten druhý v něčem podobný, zažila mockrát. Řekla bych, že víckrát, než se obvykle vejde do příběhu jednoho života holky z vesnice. Holky, co zažila dětský domov, stěhování z vesnice do velkoměsta, chudobu i lepší časy, rozvody u nás i v zahraničí, nové začátky, nezapomenutelné zážitky různých světonázorů i nechtěné konce.
Prý „Všechno nakonec dobře dopadne a když to dobře nedopadá, není to konec.“ – autor buď neznámý, anebo je to můj známý z New Yorku Bernard Percy, úžasný vzdělavatel a poradce pro všechny oblasti týkající se rodičů, dětí a výběru kariéry. Měla jsem tu čest ho před 16 lety tlumočit právě na workshopu v Praze.
A jak člověk pozná, že je to právě on? Obzvlášť, když už to tolikrát vypadalo tak nadějně?
Třeba tak, že všechny životní lekce najednou dávají smysl. Třeba tak, že to, co si člověk říkal: „Proč zrovna já?“, najednou zapadá do životních lekcí nás obou.
Jestli chcete zjistit podrobnosti, jak se dá s takovým setkáním zacházet, aby se vyvíjelo fajn pro všechny zúčastněné, sledujte můj blog, Instagram nebo Facebook a hlavně: Pojďme se naučit, jak v každodenním životě uchopit svou sílu. Ať ty naše síly harmonicky spojené dohromady můžou pozvedat náš svět k co nejkvalitnější verzi nejen pro nás, ale i pro naše děti.