50 tónů ticha nebo samoty?

V dnešní době, kdy události ze světa nás dostihnou během pár minut na sociálních sítích, objednat si můžeme prakticky cokoli, na co si vzpomeneme a během pár dnů to máme v boxu na rohu ulice.

 

Kamsi se nám vytratilo žití života, ve kterém se můžeme na něco těšit delší dobu a postupně si vytvářet představu o něčem, co by se mělo stat ve vzdálenější budoucnosti. Jedním z mála příkladů je těhotenství, kdy se vyvíjí nové lidské tělo. Ale i tak spousta miminek se připravuje přijít na svět, ve kterém například jistota dvou rodičů nebo zdraví začíná být luxusem, a tak takové těšení může doprovázet i spousta obav.

 

Ta svoje těhotenství jsem žila už před víc lety, ale zahájení nového projektu k mateřství přirovnávám docela ráda. I první roky podnikání mohou být podobné jako mít doma to malé batole a předškoláka, který už má někdy pocit, že všechno ví, ale z pohledu dospělejších nám to přijde úsměvné.

 

A tak je roztomilé sledovat, jak jako živnostníci nebo majitelé menších firem, ale i ve vztazích lidé v počátcích zápasí se situacemi, které jsou s rodičovstvím srovnatelné. A na rozvoji a růstu malého dítěte se dá často daleko snáz pochopit, jak se bude vyvíjet to naše tvoření.

 

Ano, žít přítomným okamžikem – místo toho, abychom si dělali starosti s minulostí. Ale tvořit si přívětivou budoucnost JE duševně zdravé a nenechávejme si o to prosím sebrat moderním trendem „užívat si život jen tady a teď“. Nesprávné uchopení TEĎ a TADY může být další pastí ne moc slučitelnou s kvalitou života, jakou se dá žít.

 

Někdy je zastavení a poslouchání své intuice to nejlepší, co můžeme pro sebe a své blízké udělat. Poslední dobou se kolem mě čím dál víc odehrávají zvláštní situace, rozhovory nebo uspořádání událostí, a tak poslouchání neberu jen jako slyšení mluveného nebo hudby, ale jakoby tóny, které nám přinášejí odpovědi na otázky třeba i nevyřčené. Které se nám jen tak honí hlavou a ani se je neodvažujeme pokládat.

 

Nechci se pouštět do pojetí Boha a jeho role v našich životech, k tomu si myslím musí dojít každý sám svou cestou. Ale říkám tomu „to něco mezi nebem a zemí, vyšší moc“, protože rozhodně nechci přilévat do ohně už tak rozsáhlým konfliktům mezi jednotlivými náboženstvími, co se v našem světě potkávají.

 

Nedávno jsem se shodou náhod dostala do místa, o kterém jsem tušila, že existuje. Střípky o něm se ke mně právě dostávaly tak nějak tu a tam, ani nevím jak. A jak znám svůj život a profesi (i poslání), věděla jsem, že se tam dostanu ve správný čas.

 

Přípravy mého nového projektu (už 8+ let v hlavě) mě vedly poslední týdny trochu jiným směrem, když mě změna směru a určité ztráty, na co jsme se těšili, zastihla na dovolené trochu nečekaně.

 

Člověk si často řekne: „Proč?“ nebo „Jak to?“ A odpovědí je jen jedno velké, neproniknutelné ticho. To ticho může mít třeba 50 tónů našich vlastních emocí a reakcí, které se začnou vyplavovat v různou dobu, v různých dalších podobných situacích.

 

Jenže ono to často nemá konkrétní odpověď, konkrétní proto. Není to tak, že jsme udělali NĚCO ŠPATNĚ. Většina z nás dělá to nejlepší, co v daný moment dokáže. Jeden z mých známých pokročilý v osobním rozvoji přišel se zajímavou myšlenkou, že pokročilá úroveň začíná tam, kdy se přestaneme ptát „Proč se to stalo?“ nebo dokonce „Proč se to stalo zrovna mně?“

 

Při čtení těchto řádek Tě určitě napadne konkrétní příklad, co zrovna tobě tak trochu vrtá hlavou, třeba i „Proč se on nebo ona tak zachoval/a?“ Po dost životních lekcích, ať už svých nebo mých přátel a klientů, jsem se naučila, že ten on nebo ona udělali to nejlepší, co v tu danou chvíli dokázali. Žádné konkrétní proč v tom obvykle nebylo. Je to jen snaha hledat si nějaké proto, které to ve skutečnosti ještě víc komplikuje…

 

„Ale já jsem to udělala, protože on/a udělal/a tamto…“ a už se to řetězí dál a dál do minulosti. A tam málokdy najdeme skutečné řešení pro to naše teď a tady. Vždyť každé další setkání, každá další životní nebo pracovní zkušenost nás posunula dál a už jsme dnes trochu jinou verzí sebe sama než tehdy.

 

A jak tedy s těmi 50 tóny ticha zacházet? V první řadě, nechejme naše emoce proudit ven. Pokud nemáme někoho, komu neublíží, že to na něj složíme, můžeme to složit v konverzaci. Nicméně často tak musíme být připraveni na nevyžádané rady, pokud ten druhý není aspoň trochu profík v oblasti lidských záležitostí. Další možností je se z toho třeba vykřičet někde na vhodném místě (pro zkušené řidiče je na to dobrá třeba dálnice), anebo vypsat. V takovém případě doporučuji starý dobrý papír a tužku.

 

Anebo, čímž se dostávám k tomu kouzelnému místu, kam jsem se dostala, kde je možné v tom tichu posedět a nechat myšlenky plynout a uspořádávat (nebo se domluvit na konzultaci). Každý se tam může vrátit sám k sobě a odnést si energeticky právě to, co zrovna potřebuje.

 

Ten den ráno říkal syn, že by rád do hor. Nepřikládala jsem tomu příliš důležitost. Věděla jsem, že jedeme kamsi do přírody, ale úplně jsem zapomněla, že se jedná o Chřiby (Buchlovské hory). Pak mezi řečí zmínil něco o minulých životech. I když to není v našich hovorech neobvyklé, zbystřila jsem. Při dojezdu na místo – oáza Halenkovice – jsem byla dojatá tím kouzlem, uspořádání situací, rozvojových lekcí zúčastněných a jak poslední dobou do sebe zdánlivě nesouvisející události krásně zapadají. Večer mi syn ještě krásně řekl, že děkuje, že jsem ho tam vzala.

 

Už jsem se naučila vidět Navzdory tomu, jak to vypadá, mockrát v životě odcházelo něco, co se buď vrátilo v lepší čas v lepší formě, anebo mě/nás čekalo něco ještě daleko lepšího. A tentokrát to daleko lepší máme v kouzelném koutu přírody, kde je zhmotněný podobný prostor, jaký bych svým novým projektem ráda postupně vytvořila. Podobný, ale jiný. Místo pro rekreaci, re-kreaci (znovu vytvoření sebe sama po náročnější životní nebo pracovní situaci).

 

A tak kromě tradičně doporučované osobní konzultace Uchop svou sílu nabízím i setkání a možnost kombinace konzultace s tímto kouzelným místem, kde je prostě fajn i jen tak být. Těším se a jsem zvědavá na Tvoje zážitky a transformaci.