Kéž by byl svět takový, jako na dětské onkologii v Brně

Tenhle název mě napadl loni touhle dobou, když jsem hledala, jak uchopit svou sílu v situaci, na kterou se nedá připravit. Nikdo z nás neví, jak by reagoval. A není univerzální řešení. Snad jen, že něco se s tím dá udělat! (motto mého oblíbeného autora, který by dnes slavil 115. narozeniny).

Přestože jsem se 25+ věnovala seberozvoji sebe i druhých, s dětmi jsme zvládli nelehké situace, tahle životní lekce přišla jako rána tak hluboká, že zatřásla celým mým dosavadním světem. Poslední kapka v sérii událostí, střídavě stresu a malých i větších vítězství.

„… Zítra ráno se hlaste na oddělení dětské onkologie.“ Věta sdělená jemně a věcně. Zatřásla vším, co člověk do té doby žil. Co to pro nás znamená? Co bude? Zvládla jsem toho v životě hodně, ale tohle je prostě moc. Být samoživitelkou bylo mockrát hodně náročné. Tohle ale bude vyžadovat vynásobit vše, co se člověk v seberozvoji naučil a těžko říct, jestli to bude stačit.

Říká se, že když se někde zavřou jedny dveře, otevřou se jiné nebo aspoň okno. Stojíme v tom obrovském vestibulu Dětské nemocnice, přestože je večer, je docela rušno. Naštěstí jsem tam nebyla sama. Nikdo z nás zatím nevěděl, jak to našemu 5letému klukovi vysvětlíme. Ani komukoli dalšímu, kterých se to týká. Netušili jsme, co nás čeká ani jaké máme šance. Nechtěla jsem na sobě nechat znát šok, bude třeba nějak zachovat klidnou hlavu.

V první řadě, jsem máma DVOU dětí. Dcera měla několik týdnů před přijímačkami na SŠ (rodiče, kteří si to prošli, vědí, jak je to stresové samo o sobě). Obě děti mě budou v dalších týdnech intenzivně potřebovat asi 60 km od sebe. Práce, kterou mám jako OSVČ nasmlouvanou, musí jít stranou (jsem vděčná za majitele s pochopením). Ne, nebyla jsem na to finančně připravená. I když znám poučky o rezervách, prostě to nešlo. Pojištění jsme sice s finanční poradkyní řešily, ale ještě nebylo dotažené do konce. Teď už bylo pozdě.

Nezbývalo mi, než se spolehnout na vlastní zdroje řešení, než uchopit svou sílu a nějak to začít zvládat. Jednu věc po druhé. První výzva, sdělit to šetrně dcerce doma a zapojení jejího otce i přes jeho veškeré dramatizace čehokoli. První úspěch.

To zítřejší ráno ho dovezla babička s partnerem, zatímco jsem s pár dní bolavým krkem dojela za svým praktikem, ať vyloučí virózu, se kterou bych těžko na onkologii řešila úvodní vyšetření. Druhý úspěch, opravdu to nebyla viróza. Že budu tak nadšená z antibiotik po mnoha letech, by mě v životě nenapadlo. Poprvé se od večera nad tím usmívám při přejezdu těch 100 km zpátky do nemocnice. Řízení mě naštěstí vždy uklidňovalo.

Nacházet i malé úspěchy a maličkosti, které potěší. Pozastavit se nad nimi, nebrat je jako samozřejmost, ale jako kameny pro odpočinek při zdolávání rozbouřeného potoka. To bylo jedno z prvních rozhodnutí, které jsem ohledně celé situace udělala.

Babička sdílela první dojmy: „v čekárně jsme se dozvěděli, že při Člověče nezlob se se onkologické děti nevyhazují“. Dobré vědět. Obě jsme se nemocničnímu prostředí v životě vyhýbaly, jak to jen šlo a je nám jasné, že další týdny se budeme muset i s takovým prostředím sžít. Budeme se potkávat s dalšími rodinami, které žijí podobný příběh. A nikdo z nás neví, kdo kdy vyjde z kola ven.

Personál je naštěstí opravdu luxusně lidský. Zvláštní atmosféra za dveřmi, kam kdokoli vstupuje s tichým respektem. Nikdo nikoho nesoudí. Každý má právo na libovolné otázky, ochota chápat, ochota vysvětlit, zopakovat, respekt individuálního přístupu v rámci možností. Je cítit podpora. Výzdoba stěn působí vesele, na nástěnce kontakty na dobrovolníky, kteří ochotně přijdou rodičům dopřát pauzu. Dostali jsme 80stránkovou příručku Průvodce pro rodiče.

Se sériích úvodních vyšetření jsem si vybavila myšlenku, se kterou jsem se těhotná vracela do ČR ze života v zahraničí „je tu přeci dostupné kvalitní zdravotnictví“. Vedle jedněch z mnoha dveří, kde probíhala vyšetření, mě zaujal obrázek neziskovky se sdělením o spolku, kde se sdružují vyléčení onkologičtí pacienti. Do té doby jsem měla velkou nejistotu, jestli to vůbec jde.

Udělala jsem druhé zásadní rozhodnutí. Náš syn bude patřit mezi ty vyléčené. Sice jsem ještě nevěděla jak, ale věděla jsem, že to hledisko je zásadní.

… tři tečky, období několika měsíců, které byly obrovskou životní lekcí pro každého z nás zúčastněných, za kterou jsem minimálně já nesmírně vděčná.

Opravdu mi začalo být jedno, co si o mě kdo myslí. Kvalita společných okamžiků dostala nejvyšší prioritu před všemi možnými požadavky okolního světa. Požadavek chci být chvíli sám nebo sama se bez diskuze dopřává. Každý z nás se spolu s léčbou naučil velmi pokročile uchopit svou sílu a vypořádat se s životními překážkami teď a tady po svém.

Emoce přicházejí a odcházejí, nemá smysl je zadržovat. Zastavení a rekapitulace nebo porozhlédnutí se po tom, co se podařilo nebo co se daří, se stává nedílnou součástí našich životů. Podívej se, co je fajn. Přesvědčení, že to dopadne, jak nejlíp může a uděláme pro to v rámci svých možností maximum. A tak se to děje. Za pár dní nás čeká další 3měsíční kontrola a důvěřujeme v sílu vyšší moci Života, že to bude tak, jak to má být.

A tak jsem v sobě sebrala postupně odvahu začít tvořit i svůj projekt, své poslání Uchop svou sílu. Po této životní lekci mám rozhodně repertoár zkušeností tak pestrý, že už není důvod se držet zpátky. Děkuji za tu šanci. I kdyby to pomohlo jedné další mamince, tak to stojí za to.

Není to tak, že máme, co chceme. Nikdo z nás nic takového neplánuje, nikdo z nás nikomu nic takového nepřeje. Ale Život nám zřejmě dává příležitost se něco naučit právě tak, jak to zrovna potřebujeme.

Děkuji všem, kteří jakkoli podporují lidi s těžkou životní situací. Výslovně kromě úžasného personálu určitě Nadace DOBRÝ ANDĚL, Nadační fond dětské onkologie Krtek a Zdravotní klaun. S nimi si člověk nepřipadá na všechno sám.

Pozn. obrázek už je z následné vytoužené dovolené, foto rodinný archiv.