přehlížení neposlušnosti nebo příležitost dětí i rodičů na lepší budoucnost?

 

Jak mnozí z nás vědí, skvělým rodičem se obvykle člověk nerodí, ale stává. Co to ale je být skvělým rodičem a měl by vůbec být model rodičovství, ke kterému bychom měli vzhlížet?

 

Jediné, co obvykle víme jistě, že chceme nebo nechceme být takovými rodiči, jako byli ti naši. Ať už tam byli oba, nebo jak je čím dál častější – jeden z nich chyběl, to často bývá hlavním vzorem pro naše rodičovství. Jak se říká učený z nebe nespadl…

Jsem taky rodičem a většinu výchovy svých dětí jsem koordinovala svoje zkušenosti a znalosti s přístupem prarodičů, obzvlášť druhé strany. Zatímco si roky „tatínek“ zvykal na svou roli a vypořádával se s ní po svém. Jeden i druhý. Tak co se můžu vyjadřovat k výchově dětí? Myslím, že dost. Naše děti jsou na tom velmi dobře. A to včetně těch, které jsem měla příležitost vést jako vedoucí vodních skautek před nějakými 20+ lety. To to letí. Že jsme jen v nějaké časové smyčce a čas neběží tak rychle, jak to vypadá, že jo?

 

Zastávám názor, že kvalitní výsledky by měly být součástí vypovídající hodnoty autora nějakého názoru nebo rady. I když mám teoretickou přípravu ze studia oboru školní psychologie, upřímně, nedokončila jsem ho, protože mi „škola života“ přišla tehdy lákavější s nabídkou práce v mezinárodní humanitární organizaci. Sice jsem se přímo neúčastnila jednoho ze svých snů pomáhat dětem v Africe mít školu, ale dostala jsem se i k práci ve vydavatelství. Přímo cítit vůni knížek o seberozvoji, když se tisknou, skladují. A pak sledovat, jak se vydávají na cestu do rukou budoucích čtenářů, a to v mnoha jazycích, to rozhodně byl jeden ze splněných snů a přání.

 

Měla jsem na starosti personál – dodržování vnitřních předpisů, etiky a hlavně i dohled nad tím, že každý věnuje svému osobnímu nebo profesnímu seberozvoji každý týden nějaký ten čas. A všimla jsem si jedné věci – všichni, kdo tam pracovali, byli tak trochu neposlušní. Někdy i dost 🙂 Ale to, co dokázali, když se s nimi, ať už kdysi jako s dětmi nebo nyní jako s dospělými (každý máme přeci své vnitřní dítě stále v sobě), zacházelo s respektem, ale organizovaně, bylo neuvěřitelné. Někdy to bylo jako zázraky na počkání a nesplnitelné do pár týdnů. Skvělá škola života.

 

A tak trošku neposlušná vůči zaběhlým rutinám ve společnosti, vedu své děti k tomu, aby se dokázaly na situace dívat svýma vlastníma očima. Dělat vlastní rozhodnutí. Pomoct dětem se vyznat v životních situacích a respektovat jejich názor na ně mi přijde jako základ. Spolu s tím, abychom jim poskytovali bezpečné prostředí, ve kterém se mohou stát tou nejlepší verzí sebe sama a my taky.

 

A taková mi přijde i knížka (z dostupných úryvků i procesu tvorby), kterou napsala neuvěřitelná Marie Žáková. Poznaly jsme se ještě za svobodna (ona, já už dávno rozvedená). Tehdy jsem hledala chůvu, jako jehlu v kupce sena. Která by dokázala dát mému synovi víc než já, když ji mám zaplatit. Jako samoživitelce s prarodiči víc než hodinu cesty autem mě nic jiného nezbylo. Taky jsem potřebovala, aby byla flexibilní a dokázala s námi souznít víc jako rodinná kamarádka, než pouhá hlídačka. Někde v Praze by si člověk asi mohl vybírat, ale v menším městě na Moravě to byla fakt výzva. Využila jsem tedy i principy, co mě tehdy práce v nakladatelství naučila o zázracích na počkání.

 

Mája, jak se synovi tehdy nejlíp vyslovovalo, si neváhala přečíst mnou doporučenou knížku s kapitolou o přirozené výchově dětí (a mou nejoblíbenější obálkou právě z dob práce v tom nakladatelství) a předložila reference od ostatních rodičů hlídaných dětí. Jako studentka se hlásila na pedagogickou školu, aby mohla právě svou výbornou respektující výchovu předávat dál. A já jsem tak mohla v klidu svěřit našeho báječného kluka do rukou někoho, kdo opravdu ve výchově dětí výsledky už měl.

 

Krásně se mu věnovala, zabavila ho, ale i mu srozumitelně vysvětlovala věci, kterým potřeboval porozumět. Známe se, že jako rodiče, často nemáme tolik času, protože se nám toho v hlavě honí tolik, co jsme všechno nestihli. Ale ona má tu potřebnou trpělivost. A tak hned nehubuje, ale vysvětluje. Děti přirozený respekt cítí. Ne poučování, ale šetrné vysvětlení – jsme v tom spolu, učíme se oba.

 

To, že z ní asi jednou bude nová Božena Němcová, jsem ještě netušila. Dneska už je maminkou dvou dětí (takže má syn skvělé kamarády), ale hlavně se jí mezitím podařilo napsat a připravit na vydání 2 knížky. A těší mě, že to bylo i naše povídání, jak se myšlenka s psaním vyvíjela, motivace, ať to určitě zkusí, konzultace různých životních situací, které při tom nastávaly. Dnes už je to vždy vzájemná inspirace a její roční syn je nesmírně inspirativní dítě samo o sobě. Samozřejmě, že si mockrát i říkáme, co všechno jsme neudělaly nejlíp, jak jsme chtěly a smějeme se tomu společně. Normální mámy.

 

Chcete se taky inspirovat v tom, jak to s tou respektující výchovou vlastně může být?

 

Ve známém nakladatelství pro začínající spisovatele pointa.cz je zatím jen elektronická forma knížky Barunčin deník přání, aneb v čem chtějí být děti pochopeny a má spuštěnou kampaň ve spolupráci se Svět očima dětí. Když se potřebná částka vybere, knížka vyjde. Když ne, všem podporovatelům se příspěvek vrátí.

 

A já si myslím, že by byla škoda, abychom obzvlášť my rodiče tomuto dílu nepomohli na svět. Protože je to v rukou každého z nás, jak uchopíme svou sílu a jaký svět našim dětem a pro své stáří (nebo třeba i další životy) pomůžeme mít.